Obnova zapomenutého hesla

Založení nového účtu

IDYLKA JMENEM KYPR

No idylka – zprvu to vypadalo na jedno velké dobrodružství plné překvapení a zvratů. Ale to hodně předbíhám, takže začnu popořádku…

CO VŠEMU PŘEDCHÁZELO

V dubnu roku 2009 se v kalendáři skvělo červeným písmem datum, kdy jsme měli s Věrkou oslavit 25 - té výročí našeho manželství. Poměrně brzy jsem měl jasnou představu o dárku pro manželku k tak významné události. Ač mám za ženu prodavačku v klenotech, na zlato si zrovna nepotrpím. Ale takový zájezd do teplých krajin, to bude jistě ta správná volba se zaručeným úspěchem! Oba jsme totiž značně rozdílní asi jako oheň a voda. Zatímco já miluji zimu a mráz, nevynechám jedinou příležitost vyrazit se psím spřežením na daleký Sever, moje drahá polovička zimu nesnáší, zbožňuje teplo, moře a slastné lenošení. Na druhou stranu když na to přijde, i já si rád prohřeju kosti vymrzlé za polárním kruhem. Takže řešení bylo jasné: Zájezd k moři. Teď jen kam a kdy.

Vyřešil jsem to šalamounsky: V dubnu, společně s gratulací jsem předával vlastnoručně namalovaný obraz (největší hodnotu má přece to, co vyrobíte vlastníma rukama a s láskou!) sluncem zalitého moře, nad kterým krouží hejna racků. Celé to dílko mělo podobu poukázky na zájezd do teplých krajů, která měla v obou dolních rozích dvě poznámky: ,,Destinace neznámá“ a , ,,Do roka a do dne.“

Jelikož ze svých cest na Sever mám známé z ruské Karélie, kteří před pár lety odešli za prací na Kypr, začal jsem se zajímat právě o tuto lokalitu. Pozvání od známých spolu s lákavou exotikou směsice evropské a orientální kultury nakonec definitivně rozhodlo ve prospěch právě Kypru. Z finančních i pracovních důvodů jsme pak termín směřovali do nejzazšího závěru letní sezóny – poloviny října.

DRAMATICKÉ CESTOVÁNÍ

S obavami jsme toho roku sledovali dramatické ochlazování a předčasný příchod zimy do Česka. Uklidňoval nás jen pohled na internetové meteorologické zpravodajství a těžko uvěřitelné zprávy od známých. Zatímco zde začátkem října už pravidelně klesaly teploty pod bod mrazu, známí hlásili z Kypru nádherné počasí a vysoké teploty. Navíc tvrdili, že tohle období je tam nejkrásnější – je po sezóně, všude je méně lidí a vedra, která bývají uprostřed léta sužující, jsou teď už snesitelná. Pod tohle tvrzení, se určitě můžeme podepsat. I když abych byl objektivní - chce to i příslovečnou dávku štěstí. Dva týdny po nás totiž přišlo vytrvalé období dešťů.

Jak se blížil 12. říjen, datum našeho odjezdu, začínala se projevovat tradiční cestovní horečka. Obavy se zřetelně projevovaly především u manželky. Ačkoliv jsme už sjeli kousek světa, letadlem jsme totiž letěli poprvé. Vtípky přátel o statistice silničních a leteckých nehod tehdy působily spíše kontraproduktivně.

Dva dny před odletem napadl první sníh a před pneuservisy se začaly tvořit fronty. Balení nás tentokrát netrápilo. Nejedeme přece do nějaké ,,divočiny“, bude tam teplo a jídlo máme v ceně zájezdu. Synové nás s kufry odvezli autem do Brna, odkud nás měl až na letiště v Praze Ruzyni dopravit autobus Student Agency. Komfortní a pohodové cestování zatlačilo do pozadí mé neblahé tušení spojené s ranním hlášením v rozhlase o kalamitě na dálnici. Jak se brzy ukázalo, byla to chyba. Autobus postupně zpomaluje, až úplně zastaví. Stevardka intenzivně telefonuje, gestikuluje a my se brzy dovídáme, že před námi je 16–ti kilometrová zácpa. Jak je situace vážná začínáme pomalu chápat, když zjišťuje, kolik nás jede na letiště. Se zmenšující se časovou rezervou, co jsme si pro jistotu dali, se začíná rozplývat i naše dovolená na Kypru – letadlo nepočká. Nálada je na bodu mrazu, stejně jako okolní krajina.

Konečně v Praze. Připoj na Ruzyň je fuč. Přesto je tu ještě nějaká naděje. Nežli by jsme hledali spojení městskou dopravou, domlouváme se už v autobuse spolu s jednou pasažérkou letící do Frankfurtu na společném taxíku. Uff! Jeden tady naštěstí stojí a řidič je velice ochotný.

Bleskově se naloďujeme do žluté octavie a vyrážíme. Ale co to?! Zdá se mi, jako by se do ulic vydala všechna auta, co jich v Praze je! Po asi 15–ti minutách, kdy víc stojíme než jedeme, řidič prohlašuje že: ,,Takovýhle provoz už zde minimálně tři léta nepamatuje“ Paráda!

Opět propadáme depresi a možná i rezignaci. Jedním okem hlídám čas a druhým taxametr. Zatímco prvního zoufale ubývá, druhé vesele naskakuje.

Neuvěřitelné! Stal se zázrak a my minutami stíháme. Asi jsme si to fakt nezasloužili, aby nám po tom všem letadlo uletělo.

S divokým hukotem se letoun odlepuje od země a Věrka mi drtí ruku v dlani. Jsme ve vzduchu a je to nádhera – všechen stres z nás pomalu padá. Je zde trošku nepohodlně, ale máme hodné letušky a pořád něco dobrého roznáší. Škoda, že máme oba lety, tam i zpět v noci, těšili jsme se na výhledy. Nicméně i noční let má své kouzlo. Nevím proč, ale měl jsem vsugerováno, že Kypr je vcelku pustý ostrov, což zdaleka není pravda. Po dvou a půl hodinách letu se zjevuje světýlky ověnčené pobřeží a rozzářená Larnaca. Už drahnou chvíli můžeme z okénka pozorovat na zemi různé světelné obrazce. Tu vánoční stromeček, tady želva, dikobraz, fantazii se meze nekladou, vše složené z drobných světýlek měst a silničních tahů. Nádhera!

Měkce dosedáme na ranvej larnackého letiště. Už na schůdcích letadla nás ovane vlahý vzduch okořeněný mořskou solí. Jaký to protiklad podzimní plískanici, z které jsme právě utekli! Přichází na řadu razantní změna šatníku a posunutí hodinek o hodinu kupředu. Tak jsme konečně tady a řádně si to užijeme!

PRVNÍ KROKY NA KYPRU

Je hodina po půlnoci místního času a v letištní hale i před ní se to lidmi jen hemží, jakoby bylo poledne. Sličné a opálené delegátky cestovek shromažďují své klienty. I na nás jedna čeká. Zatímco většina pasažérů letadla bude ubytována tady v Larnace nebo odjíždí severovýchodním směrem do letoviska Ayia Napa, nás čeká asi šedesátikilometrová cesta opačným směrem do význačného přístavu, města

Limassol

.

Bílá dodávka se znakem Toyoty se rychle plní zavazadly i cestujícími. Nakonec na nás dva zbývá místo úplně vpředu, hned vedle řidiče. Když se pořádně usadím na levé straně vozu, zjišťuji, že mi tu jaksi chybí volant.Teprve teď mi to naplno ,,docvakne“. Tady se přece jezdí vlevo! S řidičem s naší ,,very litl“ angličtinou moc nepokecáme, i když on se o to usilovně snaží. Za chvíli mi podává mobil. Takhle krátce tu jsme a už mi někdo volá! Ale je to jen naše delegátka, která mi v tom shonu zapomněla sdělit pár pokynů. Jsme její nejvzdálenější svěřenci.

Osazenstva dodávky postupně ubývá. Jedeme totiž po několik kilometrů dlouhém předměstí Limassolu, jehož pobřeží lemuje množství hotelů a každou chvíli někdo u toho svého vystoupí. Na to, že je tak pokročilá hodina, hlavní třída ještě žije rušným životem. Nakonec jsme s řidičem osiřeli. Zastavuje relativně kousek od centra u vysokého hotelu se jménem Crusader Beach. Tenhle hotel nám cestovka nabídla na dva dny, než se uvolní kapacita v hotelu Park Beach, který jsme si původně vybrali.

Když vrátný zjistí, že jsme z Čech radostně zajásá: ,,Da Čechija eto očeň charošij chakej! Zdravstvujte!“

Až ráno poznáváme, že hotel má převážně rusky mluvící klientelu. To mi ovšem jako zarytému rusofilovi vůbec nevadí a se svojí obstojnou ruštinou se zde cítím jako ryba ve vodě.

Teď však vyjíždíme výtahem do sedmého ,,etáža“, pardon patra, k našemu apartmá. Ubytování slušné, ale nejvíc nás nadchl balkón. Nádherný výhled na moře, pláž je na dosah a na horizontu svítí poziční světla lodí. Utahaní celodenním cestováním, ale spokojení, nad ránem uleháme.

VZHŮRU DO OKOLÍ

O Kypru jsme do samotného příjezdu nic moc nevěděli. Snad jen to, že tenhle slunečný ostrov ve Středozemním moři leží blíže Turecku a Egyptu než Řecku. Sever Kypru anektovalo Turecko. Ostrov je tak prakticky rozdělen na dvě části a vztahy jsou zde stále značně vyhrocené. Z toho všeho plyne i ona směsice středozemní a orientální kultury a atmosféry.

Nicméně jižní řecká část ostrova, kam směřuje většina turistů, oplývá celou řadou antických památek. Do turecké části se odsud můžete vypravit vcelku bez problémů, naopak prý to možné není.

Kypr patří mezi daňové ráje a díky tomu zde sídlí i mnoho rejdařských společností. Kyperská republika patří do Evropského společenství a platí se zde eurem. Je zde spousta nádherných pláží, každá charakteristická něčím jiným.

Pláže jsme se vydali poznávat hned po bohaté snídani. Ta probíhala formou bufetu a švédských stolů a my s radostí kvitovali, že nám tímto umožní ochutnat i místní kuchyni. To se vrchovatou měrou potvrdilo později při večeři. Gastroturistika je totiž naše velké hobby.

Limassol

je velké přístavní město rozkládající se kolem zátoky na jižní straně ostrova. Několik kilometrů východního předměstí Limassolu je lemováno hotelovými komplexy všech možných úrovní. My se nacházíme na samém okraji pásma hotelů a máme tak k historickému centru nejblíže. I tak je to ještě dobré tři kilometry. Do města se dá zajet městskou dopravou, my však dáváme přednost procházce po břehu moře. Pláže nepravidelně mění svůj vzhled. Bílý jemňoučký písek, střídají malé oblázky, ty zase jemný černý lávový písek, některé zátoky uzavírá val z obřích kamenů a chrání je tak před vlnami z volného moře. Kde se nám líbí, dáme si krátkou pauzu s koupelí v příjemně vyhřáté vodě. Břeh všude klesá velmi pozvolně, což je pro nás, nevalné plavce, ideální.

Brzy nás to také, v jednom z mnoha stánků a restaurací, zláká k ochutnání místního latté. Ledová napěněná káva, tak typická pro Řecko, je zde k mání na každém kroku. Je vynikající a v nastávajícím horku příjemně osvěžující.

Objevili jsme jeden z několika nádherných městských parků. Tvoří jej sloupořadí vysokých palem a spousta krásných zákoutí s množstvím subtropických rostlin. Mnohé z nich, jež tady mají podobu vzrostlých stromů či keřů, známe z domova v jejich miniaturní velikosti coby pokojové rostliny. Z nábřeží parku se otvírá romantický výhled směrem k přístavu. Nacházíme také infocentrum, kde se vybavujeme mapkami města i celého ostrova. Dostáváme i několik zaručených tipů na výlety.

Naši zdejší známí už o nás vědí a zvou nás na večeři k sobě domů. Jsme docela napnutí – s kamarádkou jsme se setkali naposledy před čtyřmi roky a jejího manžela jsme v podstatě ještě ani neviděli.

NAKOUKNUTÍ POD POKLIČKU

Z Aljoše se nakonec vyklubal vysoký sympaťák, který se velmi zajímá o život a politickou situaci u nás v Česku. Ke svému bytu, vzdálenému asi kilometr od našeho hotelu, nás přátelé převezli autem v hustém podvečerním provozu. Hlavní třída se čtyřproudovým provozem se táhne městem podél celého pobřeží. Hustě ji lemují spousty obchůdků, restaurací, kaváren se zahrádkami. Tady to žije dlouho do noci. Široké chodníky jsou lemovány citrusovými stromy, jejichž plody nelítostně rozjeté koly aut omamně voní.

Parkujeme pod vysokým zánovním domem. Na garáže si tady moc nepotrpí. Poschoďové domy stojí na betonových sloupech a parkovací místa pro auta a početné skútry se nachází přímo pod domy, jejichž středem vede výtah se schodištěm. Na střechách všech domů, jak jsme si brzy všimli, se nachází mimo televizních antén spousta bílých baňatých zásobníků. Ty ostatně později vidíme na střechách po celém Kypru. Na náš dotaz, dostáváme překvapivou, ale logickou odpověď: Ostrov, tak oblíbený sluncem, trpí nedostatkem pitné vody. Ta proto teče jen některé dny v týdnu. V ostatních dnech musí obyvatelé vyjít s vodou v zásobnících na střechách, jejichž objem je pevně stanoven.

Nedostatek sladké vody je vidět prakticky všude. Na našich dalších procházkách městem vidíme pečlivě udržované okrasné zahrádky kolem rodinných domů, protkané hadicemi s kohoutky ústícími u jednotlivých stromů. Movitost majitele domu prozrazuje i nevelký okrasný trávník s výsuvnou závlahou.

Olga s Aljošou nás vřele vítají a hostí, jak jinak, než typickými zdejšími pochutinami.

Podává se grilovaný kozí sýr ,,haloumi“ s bramborem, zeleninový salát s olivovým olejem a sýrem feta. K tomu sklenička zlatavého kyperského vína či pohárek dobře vychlazené ,,zivánie“, tradiční pálenky z vína. K tomu samozřejmě nezbytné olivy, jež chutnají o sto procent lépe než ty, co kupujeme u nás v obchodě.

Dozvídáme se, že na Kypru žije početná ruská menšina, která má i jisté historické kořeny. V Limassoolu je to nejlépe vidět v okrajové východní části města, kde se místy vyskytují i dvojjazyčné, řecko – ruské nápisy a obchody. Žije se zde rychlým temperamentním životem. Samo město působí blahobytným dojmem, plným turistického ruchu. Aljoša má na starosti u německé společnosti 40 lodí, pro které zajišťuje náležitě kvalifikovanou osádku. Stejnou prací se zabýval i v Petrohradě. Olga, která vystudovala obor choroby a genetika ryb, zde bohužel nemá uplatnění. Věnuje se tedy doučovaní studentů.

Z jejich útulného bytu v pátém patře máme omezený výhled směrem k městu i nedalekému moři. Jaksi podvědomě mne udivuje absence topení a okna s jednoduchým zasklením. Doma přece jenom kolem sebe vidíme samé radiátory, plastová okna s izolačními dvojskly, trojskly… Tady si s nějakým zateplením hlavu nelámou. Jak jsme se přesvědčili, staví hlavně z chladivého betonu či kamení. Ale tak jednoduché to prý zase není. Přes léto prý padne tučná suma na provoz nezbytné klimatizace a přes zimu, ač vlažnou, je třeba občas zapnout nějaký ten přímotop. Takže úspora energií zase nic moc. A okna se prý budou také zdvojovat.

U dobrého kyperského vínka domlouváme plán pro náš pobyt na Kypru. Máme nastudovaných pár typů, co bychom na ostrově chtěli vidět a zbytek necháme na našich hostitelích, kteří se už zde vyznají. Dopoledne budeme mít volný program, odpoledne po práci si nás přátelé vyzvednou a vyrazíme za turistickými atrakcemi. Víkend si ponecháme na delší výlet.

KYPERSKÁ OCHUTNÁVKA

Pokud zrovna nemáte přátele na Kypru jako my a nechce se vám jen donekonečna užívat teplého moře a místní pohostinné kuchyně, zbývají vám v podstatě dvě možnosti pro poznávání krás tohoto středomořského ostrova:

Můžete využít četných nabídek cestovních kanceláří, které vás ochotně vyvezou k celé řadě zajímavých antických památek i za poznáváním místního koloritu, spojeném s ochutnáváním a nákupem zdejších produktů.

Nebo si můžete v některé z mnoha místních půjčoven zapůjčit automobil a vyrazit za poznáváním a dobrodružstvím takříkajíc na vlastní triko. Soudě podle převládajících červených poznávacích značek na parkovištích u turistických zajímavostí, je tenhle způsob velmi využívaný. Ačkoliv jsem byl v první chvíli i pro tenhle způsob cestování odhodlaný, brzo mne to přešlo. Částečně za to mohly ceny půjčovného, které nejsou zrovna dělané pro našince. Především jsem však nedokázal ztotožnit s realitou pravostranného řízení a trošičku šíleného levostranného kyperského provozu. Proto jsme se raději spolehli na naše nohy a motoristické služby našich kyperských přátel.

Pravidelná bohatá strava a dostatek spánku, požitky, jež doma nejsou nutně pravidlem, mne nadchly k tomu udělat po ránu něco pro své zdraví. Takže jsem začal ráno před snídaní chodit zaběhat si po pláži a jen tak zaplavat v moři. Nápad to byl skvělý. Moře bylo osvěžující, člověk se perfektně uvolnil a vyčistil si hlavu. Už po dvou dnech jsem potkával a spiklenecky se zdravil s celou řadou lidiček vyklusávajících nebo korzujících ve vlhkém písku, stejně jako já. Byla to směsice národností, kterou doplňovali místní rybáři na svých vyzkoušených stanovištích.

V průběhu celého týdne jsme po snídani vyráželi na dlouhé procházky do všech směrů. Poznali jsme historické jádro Limasssolu s útulnými kavárničkami a obchůdky přetékajícími různě povedenými suvenýry. Prošli jsme si za křiku racků přístav, který nás dokáže okouzlit voláním dálek spolehlivě vždycky. Na perifériích jsme ochutnali granátová jablka a olivy, které tu rostou divoce jako u nás jabloně u cesty. A pokud nás už zmáhala únava a sálající sluníčko, vyrazili jsme lenošit k moři.

Po dvou nocích strávených v hotelu Crusader Beach, nám cestovka poslala taxíka, který nás převezl o 500 metrů (!!) dál do hotelu Park Beach. Ocitli jsme se tak v příjemném zařízení přízemního typu ještě blíže k centru města. Z balkónu nově zařízeného apartmá jsme teď měli přes denně zavlažovaný trávník a úzký borový lesík moře téměř na dosah. Co nás potěšilo ještě víc, že zde byla kuchyně ještě pestřejší a obsahovala další, dosud neochutnané, místní ingredience. K večeři nám dokonce přišli zahrát místní hudebníci. Na stravování formou polopenze nedám dopustit. Tohle byl ovšem občas útok na naše postavy a nic moc na tom neměnilo moje ranní běhání po pláži.

Personál našeho nového hotelu byl velice vstřícný a ochotný. Klientela byla více ze Západu, překvapivě také dost Maďarů. S Čechy jsme se kupodivu nesetkali téměř vůbec a přiznám se, že nám to nijak nechybělo. Až v samotném závěru našeho pobytu jsme na večeři narazili na partu české omladiny.

CO LIMASSOL A JEHO OKOLÍ NABÍZÍ

Zatímco dopoledne a část odpoledne všedních dnů jsme měli, řečeno slovníkem cestovních kanceláří, ,,volno u moře“, potom jsme ve společnosti našich kyperských přátel vyráželi za poznáním okolí. Po kvalitních, nepříliš frekventovaných (ovšem až za městem) dálnicích a silnicích jsme jejich automobilem s nezbytnou klimatizací, prozkoumali okolí Limassolu v okruhu asi 100 kilometrů.

Nepotrpíme si příliš na historii a památky, takže ani nebyly naším nejčastějším cílem. Rádi však poznáváme přírodu, romantická zákoutí, výhledy a obyčejný život místních lidí.

Přesto historií, vykopávkami a stavbami z období antiky je ostrov doslova prošpikován. V samotném centru starého Limassolu se nachází původní hrad, který nás příliš nenadchl. Typická ,,krabicová“ stavba z kamene je v současné době přetvořena na muzeum zdejší historie. Ve srovnání s našimi hrady vyznívá tato jednoduchá architektura velmi prostě.

To

hrad Kolossi

, nacházející se asi 30 minut jízdy západním směrem od Limassolu, jsme si zamilovali více. Cestou míjíme rozsáhlé citrusové sady přerušované drobnými vinicemi. Hrad samotný má velmi podobnou hranatou architekturu. Ovšem jeho okolí přímo vybízí k romantickým procházkám. To platí obzvláště večer, kdy je celá historická stavba nasvícena a vlahý vzduch je provoněn pro nás exotickými vůněmi.

Asi nejznámější fotografií z Kypru je shluk skal v oblázkové zátoce zvaný

Petra tou Romiou

, tedy místo kde podle pověsti vystoupila z mořské pěny bohyně Afrodité. Když jsme známým onu fotografii popsali, hned ,,byli doma“ a my tedy pokračovali od hradu Kolossi v cestě dále na západ. Každá odbočka k pobřeží stála za to a my do fotoaparátu snímali jeden fantastický záběr za druhým. Proč si pro své zjevení vybrala bohyně Afrodita právě toto místo, jsme pochopili, když jsme tunelem prošli pod silnicí a vstoupili na pláž tvořenou malinkými oblázky. Ze skal omývaných zpěněnou slanou vodou vyzařovala osobitá tajemná atmosféra. Tu narušovalo jen pár turistů a jaksi nepatřičně působící, někým všetečným vytvořené, obrazce z oblázků. Protože nám i tady, stejně jako po celou dobu našeho pobytu na Kypru, přálo počasí, neodolali jsme koupeli v průzračném teplém moři. Celou tu idylku v samém závěru korunoval neskutečný až kýčovitý západ slunce.

V opačném směru od Limassolu, tedy na východ nás zlákala k návštěvě, tradicí výroby ruční krajky vyhlášená, vesnička

Lefkara

Vesnici najdete asi v polovině cesty do Larnaky. Z hlavního tahu je však třeba odbočit vyprahlou krajinou do kopců s pohádkovými panoramaty. Roztomilé chaloupky natěsněné v kamenité stráni jsou protkány kouzelnými uličkami s typickým středomořským koloritem. Z malebných dvorků, do kterých občas nakoukneme pootevřenými vrátky, do uliček přepadají záplavy nádherných květů. Usedáme na kamenné schůdky, louskáme ukořistěná granátová jablka a kocháme se tou krásou. Lefkara je vyhlášená také výrobou sýrů, vína a tradiční pálenky zivánie. Obchůdky s krajkami a se zlatem jsou zde doslova na každém kroku.

Také díky cenovkám odoláváme nákupním svodům a místo toho se usazujeme na terase zdejší hospůdky. Popíjíme chladivé zdejší pivo značky Keo a je nám dobře. Jen tak podvědomě i tady zaznamenávám přítomnost bílých nádrží na vodu na každé střeše. Při pohledu na okolní vyprahlou krajinu se ani moc nedivím.

Na zpáteční cestě ještě neplánovaně odbočujem k pobřeží. Tohle místečko poblíž

Agios Georgios Alamanos

mají Olga s Aljošou zamilované.

Ani se jim nedivím. Neskutečně bílé skály jsou romantickou kulisou pro schůzky zamilovaných. Jen do čisťounké vody mi tady vstupovat nedoporučují. Prý je tady dost mořských ježků.

KRÁSA A ROMANTIKA NA DRUHOU

Kdo si představuje Kypr jako vyprahlou krajinu ověnčenou slunečnými plážemi, nepoznal pýchu Kypřanů –

pohoří Troodos

.

I my se tedy vypravili o víkendu na celodenní výlet za tímto fenoménem. Nepříliš rozsáhlé pohoří sopečného původu s nejvyšším vrcholem Olympem (1951 m. n. m.) se nachází asi 60 kilometrů severně od Limassolu. Z větší části je hustě pokryté borovicovými lesy a v některých oblastech vzácným druhem cedru krátkolistého.

Kolem horských vesniček mají místní vybudované terasy s ovocnými stromy a v podhůří Troodosu s vinnou révou. Vyšší dešťové srážky v této oblasti a sníh ležící na úbočích hor často až do března dodávají zdejší krajině dostatek vláhy. Nádrže v údolích slouží jako životadárné zásobárny pitné vody.

S naším autem jsme postupně vystoupali až k horské vesničce

Pano Platres

, přičemž využíváme několika vyhlídkových odpočívadel k fotografování a kochání se krajinou. Na návsi prodávají na stáncích zemědělci své produkty. Doplňujeme tedy zásoby o čerstvé, nádherně vyhlížející ovoce – hrozny, hrušky a další.

Do borovicových lesů Troodosu jezdí Kypřané s oblibou za houbami a piknikovat. K tomu slouží hned několik specielně upravených tábořišť. I my k jednomu míříme. Jsou zde altánky s lavičkami nebo jednotlivá ohniště s posezením rozmístěná v širokém okolí. A světe div se! Po zemi se táhnou hadice, které rozvádějí vodu k několika kohoutkům!

Aljoša servíruje šťavnaté maso rovnou z grilu, zatímco děvčata na stole za mého přispění připravila malou hostinu. U vzdálených ohnišť nám dělají společnost rodinky s dětmi i zamilované párečky. Je vidět, že piknikování tady opravdu frčí. Při klábosení a dobrém jídle čas utekl tak rychle, že už na zpáteční cestě nestíháme návštěvu známého kláštera Kykkos. Nadcházející soumrak dokresluje neopakovatelnou atmosféru. Nevím proč, nikdy jsem tam nebyl, ale zdejší hornatá krajina pokrytá kamením a borovicovými lesy mi připomíná hory někde v Číně, jak je znám z obrázků.

Další den se vydáváme, pro změnu, na romantický večerní piknik na břehu moře. A zase míjíme nasvícený hrad Kolossi a po chvilce jsme na místě, které vybrali naši hostitelé.

V temnotě jen spoře narušené hvězdami servírujeme na rozloženou deku kyperské víno, které nám tak zachutnalo a nezbytné olivy. Vzdouvající se moře je na dosah a dává o sobě vědět pravidelným ,,řachtáním“ kamenných valounů velkých jak pěst, z kterých je tato pláž. Slyšíme, jak proti břehu běží vlna s hlučným ta ta ta ta a po pár vteřinách to samé zpět. Tam někde v protější temnotě tušíme blízký Egypt a podvědomě začínáme snít…

LOUČÍME SE

Uteklo to strašně rychle. Před námi je poslední den na slunném Kypru. Sluníčko zatápí opět hned od rána a Olga nás vyváží naposledy z města. Asi 20 kilometrů na západ od Limassolu leží na břehu pohádkové zátoky bájný

Kourion

, který je naším dnešním cílem. Na strmém útesu s nádherným výhledem do okolí stojí zachovalé antické divadlo z obřích kamenných bloků.

V jeho těsné blízkosti je rozsáhlý, pečlivě udržovaný archeologický areál s četnými stavbami. O místní historii toho mnoho nevíme a s naší znalostí řeči si toho z dvojjazyčných tabulek moc nepřečteme. Přesto vnímáme krásu a atmosféru tohoto místa. Auty z půjčoven sem přijíždí poměrně dost turistů. Areál je však tak rozsáhlý, že si četná romantická zákoutí a vyhlídky můžeme v klidu a nerušeně vychutnat.

Potom scházíme serpentinami kolem koňské farmy a skleníků s jahodami k nádherné pláži, kterou jsme měli shora jak na dlani. Moře je lehce rozbouřené a ve vysokých vlnách skotačí omladina. Břeh se zlatavým jemným pískem klesá pod hladinu jen velmi pozvolně. Tudíž ani já neodolávám a jdu ,,bojovat“ s vlnami za shovívavého úsměvu mé drahé polovičky. V nedaleké restauraci s příjemnou teráskou, kde jsme před dvěma dny také popíjeli ledové pivečko, si dáváme poslední zdejší latté. Jako vždy, je mile osvěžující.

Nastal čas odjezdu. Uháníme k městu a pomalu na nás začíná doléhat splín z nadcházejícího loučení. Naši přátelé si dali záležet s večeří na rozloučenou. Na závěr popíjíme skvělé kyperské víno, do notebooku stahujeme společné fotky, přičemž se vzájemně ujišťujeme, že se neloučíme na dlouho.

V osm večer nás má před hotelem vyzvednout někdo z cestovky a odvézt do Larnaky na letiště. Ručička hodin se už přehoupla přes celou, když se dáváme do řeči s taxikářem, který zde už chvilku také někoho vyhlíží. Na okamžik tomu nemůžeme uvěřit, že ten velký bílý mercedes přijel právě a jenom pro nás. Tak tedy odjezd bude první třídou! Až později se dovídáme, že prý na Kypru jsou všechny taxíky mercedesy.

Nalodění do letadla probíhá bez problémů, až na zapomenutý kovový přívěšek s vývrtkou v kabelce. Okolo bezděky poznáváme pár tváří, které s námi letěly sem. Teď jsou o poznání snědší.

Pod námi se ve tmě ztrácejí obrazce, které vykreslila světla Larnaky. Ve dlani cítím pevné Věrčino sevření a v uchu se mi vybavují slova našeho krajana, básníka Františka Halase: ,,Já se tam vrátím!“


Vladimír Páral

Drnovice